čtvrtek 13. listopadu 2008

Kritéria výběru žáků a studentů hudebních škol


Našla jsem na internetu moc pěkný článek pana Jeronýma Klimeše - Kritéria výběru žáků a studentů hudebních škol (je to vlastně seminární práce). Je v něm spousta zajímavých informací - jak cvičit, jak zjistit hudební nadání a muzikálnost, jak motivovat děti:

Zaujal mě např. tento odstavec:
Hra na hudební nástroj je mimořádně dlouhodobá záležitost. Je dokonce delší než učení se jazykům: Zatímco jazyk se průměrně nadaný člověk naučí za dva, tři roky. Tak hrát a sám si doprovodit písničky neumí ani většina dětí v šestém ročníku prvního cyklu. Při tom naučit se hrát třeba na klavír v pozdějším věku je takřka nemožné. Jednak málokterý dospělý má tu disciplinovanost a motivaci, aby se věnoval nástroji každý den, nebo ob den vymezenou dobu. A dále dospělí nejsou schopni si osvojit mentální procesy, které děti získávají zcela spontánně, bez učení: Například vidí-li dospělý řadu tónů: cdefg, tak nejprve přečte c, pak zahraje c, pak přečte d, zahraje d atd. Děti, které však nikdy pořádně noty neumí, čtou jako profesionální hudebník: řada za sebou jdoucích not od c do g. Podobně ani akordy se nečtou po jednotlivých notách, ale na první pohled je muzikantovi jasné, že takto roztažené noty jsou sextakord a takto roztažené noty jsou kvartsextakord. Většina těchto procesů je neverbálních, hráč si zpravidla neuvědomuje jména not. To si můžeme lehce ověřit tím, že necháme hráče číst noty, které plynule, bez problémů hraje. Zjistíme, že je čte mnohem pomaleji a zadrhává se.

Nikdy by mě nenapadlo, že dospělý se učí jinak číst noty než dítě. Vlastně neznám žádného dospělého, který by se učil noty až v pozdějším věku, takže vlastní zkušenost nemám, ale věřím, že dítě se učí rozhodně intuitivněji. Nesouhlasím moc s tím, že většina dětí v šestém ročníku se neumí doprovodit u své písničky. Mám pocit, že písničky a jejich doprovody jsou obvykle to první, co se dítě učí. A doprovodit svou písničku třemi akordy zvládají i ti nejmenší.

Jak dlouho se má cvičit? Mgr. Klimeš píše:
Podobně jako u sousedů, kteří jsou nejprve ochotni snést maximálně čtvrt hodiny denně, ale posléze jim nevadí, že dotyčný cvičí 5 hodin denně. Podobný jev se vyskytuje i u cvičícího: první čtvrt hodiny trvá, než se odpoutá od okolního světa a pohrouží se do světa cvičení. Pak existuje jakési meziobdobí, kdy cvičící nevnímá čas. Pak se dostavuje fáze únavy, kdy si uvědomí, že ho to už nebaví. U dětí je třeba prosadit, aby pravidelně překonávali první fázi nechuti, a dostávali se do druhé fáze, kdy jsou zaujati cvičením. Je však škodlivé nutit je, aby překonávali nechuť, která se dostavuje ve třetí fázi. Je tedy nesmyslné, abychom dítě ze základní školy posílali hrát "alespoň na 5 minut" a rovněž nutit ho sedět u klavíru déle než 1 hodinu.

U nás doma je to tak, že syn přijde ke klavíru třeba na deset minut - přehraje si svoje oblíbené písničky nebo skladbičky a jde dělat něco jiného. Nebo si přijde zahrát jen jednu písničku, kterou se zrovna učili ve škole - chce si ji "najít" na klávesách. Něco jiného je u nás cvičení do hudebky. To sedíme u piána něco přes půl hodinky a čteme noty, zkoušíme nové takty oběma rukama - ale prokládáme to zase skladbičkami, které už umí, aby nebyl otrávený, že mu to nejde. Musím říct, že zatím neuronil jedinou slzu - ale hrajeme teprve dva měsíce, takže to určitě ještě přijde.

Líbil se mi odstavec o zjištění míry hudebnosti:
Existuje poměrně jednoduchá metoda, jak si ověřit míru hudební představivosti a paměti: Paměť si ověříme lehce tím, že necháme dotyčného opakovat nesmyslné melodie, které jsme mu zahráli jen jednou či dvakrát. O hudební představivosti nám nejvíce poví schopnost zpívat ve vícehlasu a následující dotazy: Požádáme dotyčného, aby si vybavil nějakou píseň, kterou dobře zná, řekněme Chatanooga choo choo od Glena Millera. A požádáme ho, aby nám řekl, zda slyší zpěvákův a zda je tento hlas zřetelně odlišný od hlasů jiných lidí, například K. Gotta. Pak se zeptáme, zda slyší i vyhrávky saxofonové či dechové sekce, dále se ptáme na basu, poté na doprovodné nástroje a nakonec na rytmiku. Tyto jednotlivé stupně odpovídají dokonalosti hudební představivosti: Když dotyčný slyší charakteristicky bubny, čineli ap., můžeme hovořit o tom, že má velice dobrou hudební představivost.

Celý článek najdete na této stránce. Jak cvičíte s dětmi vy? Jak dlouho vydrží u klavíru?

3 komentáře:

Pavel řekl(a)...

No, mne asi nejvíc zaujala tahle publikace: http://pianofundamentals.com/book , která pojednává o tom co a jak cvičit na piáno, co se v kterém věku dá naučit apod. Musím říct, že ta metoda je IMHO dost, no, netradiční. Leckdo by řekl spíš kontroverzní.

Mé děti jsou ještě dost malé, tak tomu zatím nechávám "volný průběh" - děti si spíš spontánně hrají s keyboardem, případně si na tom pouštějí písničky v MIDI. Já se je snažím alespoň naučit noty a občas jim přepíšu písničku do nějaké formy pro začátečníky.

Jinak mne zaujalo, že když byl můj starší syn asi tří/čtyřletý, bavilo ho poslouchat některé náročnější klasické klavírní kousky (nějaké preludia od Rachmaninova, rychlejší etudy od Chopina apod. - tím ovšem nechci naznačit, že bych to uměl sám zahrát).

. řekl(a)...

Pavle, díky za odkaz, určitě se tam podívám.

Je pravda, že vážná hudba se většinou dětem líbí (než jim ovšem někdo řekne, že je VÁŽNÁ). Já mám pro děti Mozarta, kterého poslouchají fakt od miminek - a když bylo synovi asi pět, někde slyšel kousek Malé noční hudby (v reklamě myslím) a říkal: "Mámo, tuhle písničku znám." Zařadil si prostě Malou noční hudbu mezi Skákal pes přes oves a Travičku zelenou.

Rachmaninova jsem nezkoušela :), Chopin je u našich dětí taky oblíbený (nevědí ovšem, že to je Chopin).

Pavel řekl(a)...

Od Rachmaninova to byly konkrétně Preludia op.23 - někde jsem splašil pár MP3 (č. 2, 5 a 7) s interpretací Svjatoslava Richtera. Nejoblíbenější bylo preludium č. 2 (tuším B-dur). Ještě si vzpomínám, že docela úspěšné bylo i Bachovo Preludim č. 2 z Dobře temperovaného klavíru (následující Fuga už moc nezaujala - byla asi moc pomalá:-).

blogger templates |

© www.pianko.cz